Arcibiskupský zámek v Kroměříži patří mezi nejpozoruhodnější památky svého druhu ve střední Evropě. Jeho krása a význam nestojí jen na monumentální architektuře či malebném zasazení do městské krajiny vymezené Podzámeckou a Květnou zahradou, ale především na neobvykle silné kontinuitě: po celá staletí byl sídlem olomouckých biskupů a arcibiskupů, střediskem správy rozsáhlého panství, místem politických jednání a kulturní reprezentace. Tato dlouhá funkční návaznost způsobila, že se zdejší architektura, interiéry i sbírky zachovaly v podobě, která nemá v regionu obdoby. Vývoj zámku začíná ve vrcholném středověku, kdy se Kroměříž stala trvalou držbou olomouckých biskupů. Pokračuje renesanční přestavbou, vrcholí monumentálním barokním dílem biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna a jeho umělců, aby byl v 18. a 19. století doplněn o novodobé úpravy a později citlivě restaurován. Zámek je zároveň domovem mimořádných sbírek, které svým rozsahem a kvalitou přesahují hranice země: obrazárna s díly starých mistrů, knihovna s tisíci svazků, hudební archiv s jedinečnými prameny evropského významu, sbírka kreseb a grafik i numismatická kolekce tvoří vzájemně propojený celek, který odráží kulturní ambice a sběratelské vášně zdejších biskupů a arcibiskupů.

Základy zámku sahají do hlubokého středověku.

Jakkoli starší bádání dlouho spojovalo vznik zdejší rezidence už s 12. či 13. stoletím, kdy se Kroměříž dostala do majetku biskupství, přesvědčivé stavební doklady opevněného sídla pocházejí především z 15. století. Tehdy ve městě biskup Jan Železný zahájil stavební práce, které daly současnému místu nedaleko hlavního městského náměstí charakter malého hradu. Pozdější tradice sice mluvila o „Brunově hradě“, ale novější výzkumy ukazují, že raně středověký dvorec pravděpodobně nestál na místě dnešního zámku. Reálné kontury získává až pozdně gotická přestavba spojená s osobností biskupa Stanislava Thurza. Ten po roce 1500 významně investoval do své moravské rezidence a dal jí podobu reprezentativního hradu s výraznou věží. Právě tato věž, dnes barokně upravená, je nejstarším dochovaným prvkem zámku a strukturálně tvoří jeho jádro. V jejím okolí se dodnes ukrývají fragmenty pozdně gotického zdiva a suterénů, které dokládají kontinuitu stavby napříč šesti staletími.

Šestnácté století znamenalo pro Kroměříž postupnou proměnu středověkého hradu v renesanční zámek.

Na Thurzovu stavební činnost navázali jeho nástupci Marek Khuen, Vilém Prusinovský či Jan Mezon. Nejvýznamnější roli ale sehrál biskup Stanislav Pavlovský. V jeho době proběhly rozsáhlé úpravy obytných prostor, vybudovány byly nové sály, sjednocena okna, portály a především byly vystavěny reprezentativní místnosti v prvním patře. Přetvořeny byly i zahrady - vznikla „nová zahrada“ severně od zámku, předchůdkyně dnešní Podzámecké zahrady. Věž dostala dvouplášťovou renesanční helmicí, která byla výrazným symbolem biskupské moci. Dřevořezy ze závěru 16. století ukazují čtyřkřídlý komplex s nárožními věžicemi, dvorem a monumentální jižní věží s vysokou střechou. Renesanční stavitelé zde dokázali skloubit pozdně gotické jádro se soudobými estetickými požadavky, což vytvořilo působivý, i když místy ještě nepravidelný celek.

Druhá polovina sedmnáctého století je obdobím největšího stavebního a uměleckého rozvoje.

Třicetiletá válka přinesla dramatický zlom. Roku 1643 dobyla Kroměříž švédská vojska, město i zámek byly drancovány a silně poškozeny. Provizorní opravy situaci nezachránily a v roce 1656 zasáhl zámek požár, který zničil střechy i krovy a narušil klenby v horních patrech. Stav sídla byl natolik kritický, že se dokonce přesunul manský soud, což dokládá neobyvatelnost objektu. Tehdy vznikl imperativ jeho zásadní obnovy, který v plné míře naplnil až biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, jedna z nejvýznamnějších osobností dějin Moravy. Jeho nástup na biskupský stolec roku 1664 otevřel cestu k největší stavební akci v Kroměříži, která dala vzniknout jedné z nejčistších a nejmonumentálnějších barokních rezidencí v zemích koruny české.

První fáze obnovy, vedená architektem Filibertem Luchesem, měla spíše stabilizační charakter. Luchese konsolidoval torzo renesanční stavby, upravoval klenby, zastřešoval dvory a připravoval zázemí pro velkou přestavbu. Rozhodující však byla stavební etapa realizovaná po roce 1686. Jejím architektem byl Giovanni Pietro Tencalla, umělec s vynikajícími zkušenostmi z habsburského dvora ve Vídni. Právě on vtiskl zámku novou podobu čtyřkřídlého objektu kolem uzavřeného nádvoří. Nezboural však všechny starší konstrukce: klíčová byla jeho volba zachovat centrální věž jako symbol sídla, ale zároveň jí dopřát novou barokní nástavbu s helmicí. Tencalla projektoval s ohledem na reprezentaci - sídlo mělo být demonstrací biskupské moci, vzdělanosti a kulturních ambicí v době rekatolizačního úsilí. Zámek proto získal velkolepé sály, monumentální schodiště, promyšlené propojení s barokní zámeckou zahradou a především jedinečnou sala terrenu, prostor spojující nejen interiér s exteriérem, ale symbolicky také pozemskou a nebeskou sféru.

Sala terrena je vrcholem barokní výzdoby. Stropní fresky Paola Paganiho, originální iluzivní malířství s dramatickými zkratkami a světelnými kontrasty, doplňovaly bohaté štuky Baldassara Fontany. Sochař zde předvedl moderní římské pojetí štukatérské práce: dynamické rámce, plastické figury, dekorativní prvky i monumentalizující architektonické členění - vše dohromady vytváří prostor, který působí jako živá divadelní scéna. Sala terrena nebyla jen okrasnou místností - sloužila k neformální reprezentaci a zábavě. Je to prostor, který dodnes patří k nejlepším ukázkám barokní iluzivní dekorace v zemi. Podobně důležité je i hlavní schodiště - funkční páteř celého zámku. Návštěvníka pod sochami mytologických postav a alegorií vede do reprezentativních sálů v prvním patře. Právě zde se nacházely klíčové místnosti pro přijímání hostů, jednání a slavnosti. Tencallova stavba postupovala rychle: během necelých dvanácti let vznikla většina severovýchodního a jihovýchodního křídla, byla zaklenuta velká síň, schodiště, kuchyně, dokončena sala terrena a zahájeny práce na dalších křídlech. Zahraniční i místní řemeslníci pracovali často v počtu desítek osob na stavbě zároveň.

V osmnáctém a devatenáctém století je zámek využíván a udržován olomouckými arcibiskupy.

Po smrti Karla z Lichtensteinu-Castelcorna pokračovali jeho nástupci v dokončování interiérů. Zásadní zásah však přinesl požár roku 1752. Ten zničil krovy, střechy, horní patra a těžce poškodil věž. Pod vedením architekta Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu a později Jana Antonína Křoupala došlo k obnově střech, přestavbě věže a úpravám interiérů. Křoupal projektoval novou měděnou helmicí s lucernou, jež se stala charakteristickým znakem zámku na další století. Opravy zároveň přinesly novou barokní kapli sv. Šebestiána a modernizaci knihovních a obytných prostor. V 19. století získal zámek některé klasicizující doplňky a moderní technické zázemí. Podstatnější než samotné stavební zásahy je v této době fakt, že rezidence zůstala trvale v užívání arcibiskupů, což přispělo k zachování mobiliáře, sbírek i knihovny v nezvykle kompaktní podobě.

Ve 20. století prošel kroměřížský zámek významnými proměnami, které souvisely zejména se změnami vlastnických poměrů, památkovou péčí a postupným otevíráním veřejnosti.

Po roce 1918 zůstala rezidence v držení olomouckého arcibiskupství, avšak její využití se postupně proměňovalo a některé části byly adaptovány pro administrativní účely. Druhá světovou válku přežil zámek i sbírky jen s menšími šrámy. Po roce 1948 komunistický režim znárodnil zámek i sbírky. Budovy přešly pod správu státu a později byly zahájeny rozsáhlé restaurátorské práce na fasádách, interiérech i zahradách. V 70. a 80. letech proběhly významné opravy, které však paradoxně nejsou dostatečně dokumentovány. Po roce 1989 se zámek stal součástí otevřené kulturní a památkové politiky, roku 1998 byl spolu s Květnou a Podzámeckou zahradou zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO a postupně se proměnil v instituci, která propojuje historickou architekturu, arcibiskupské sbírky a moderní muzejní prezentaci. K rehabilitaci příkoří komunistického režimu došlo v roce 1994, kdy byly olomouckému arcibiskupství vráceny umělecké sbírky a v roce 2018 kdy byl navrácen zámek s Podzámeckou zahradou.

Nedílnou součástí dějin zámku jsou jeho umělecké sbírky.

Ta obrazová patří k nejvýznamnějším privátním kolekcím ve střední Evropě a její základ položil opět biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna. Jeho sbírkotvorná strategie byla na svou dobu a v kontextu střední Evropy výjimečně moderní: zaměstnával dvorní malíře a kopisty, nechával pořizovat přesné kopie děl z císařské obrazárny ve Vídni, nakupoval prostřednictvím agentů v evropských centrech a zároveň získával celé soukromé kabinety. Nejvýznamnějším počinem byla koupě rozsáhlé sbírky bratří Franze a Bernhardta von Imstenraedtů roku 1673, která obsahovala významná díla z předních evropských kolekcí, včetně obrazů ze slavné sbírky anglického krále Karla I. a velkého znalce umění Thomase Howarda, hraběte z Arundelu. Mezi nimi vynikají Tizianův sugestivní pozdní obraz Apolon a Marsyas nebo slavný portrét anglického královského páru od Anthonise van Dycka - dnes jeden z nejcennějších obrazů v českých veřejných sbírkách. Do Kroměříže se tak dostala mimořádná díla italského, nizozemského, německého i středoevropského malířství 15.-17. století: díla Lucase Cranacha st., Pietera Coecka van Aalsta, Hanse von Aachena, Quintena Massijse, Lucase Gassela, Franse Florise, Pietera Brueghela st., Veroneseho, Carracciho, Bassana a dalších špičkových malířů. Inventář z roku 1691 uvádí více než 750 obrazů rozmístěných mezi Olomoucí a Kroměříží. Ačkoli byla sbírka v 19. století částečně redukována, zejména aukcí roku 1830, dochovala se v překvapivě kompaktní podobě jako soubor téměř 600 obrazů, který si uchoval původní profil i charakter 17. století. Vedle toho je na zámku spravována vzácná kolekce 67 renesančních a barokních kreseb a téměř dvaceti tisíc grafických listů, představujících další vrstvu výjimečného uměleckého dědictví, jež činí kroměřížské arcibiskupské sbírky jedním z nejcennějších uměleckých celků ve střední Evropě.

Stejně jedinečná je knihovna, založená roku 1694. Obsahuje více než šedesát tisíc rukopisů, raných tisků a knih nejrůznějších oborů - teologie, historie, filozofie, přírodních věd, práva, architektury a umění. Biskup Karel do ní vložil vlastní sbírku, ale také zakázané knihy (libri prohibiti), které doplňují její charakter vědeckého kabinetu pozdně barokního světa. Hudební archiv je dalším pokladem zámku: obsahuje skladby Heinricha Bibera, Pavla Josefa Vejvanovského a dalších autorů 17. a 18. století, unikátní party i autografy, které činí z Kroměříže jedno z nejdůležitějších center studia barokní hudby ve střední Evropě. Mozaiku duchovní a kulturní reprezentace pak doplňuje numismatická sbírka, obzvláště bohatá na ražby duchovních představitelů raně novověké politické moci.

Muzeum umění Olomouc, státní příspěvková organizace, byla pověřena správou cenných arcibiskupských sbírek na začátku třetího tisíciletí.

Muzeum se podílí na správě zámku a sbírek, přičemž klade důraz na propojení všech složek uměleckého dědictví. Díky unikátní a oboustranně výhodné smlouvě dnes není zámek jen památkou, ale i živým muzeem, v němž návštěvník neobjevuje jen barokní architekturu v autentické podobě, ale prochází také obrazárnou, knihovnou a několika sbírkovými kabinety. Návštěvou rezidence, Podzámecké a Květné zahrady vstupuje do jedinečného celku zapsaného na Seznam světového dědictví UNESCO, který je výjimečný právě svou mimořádnou integritou: architektura, zahrady, sbírky, městská struktura i historická funkce zde vytvářejí jednotu, jaká se jinde objevuje jen zřídka.

Kroměřížský zámek je tak nejen architektonickým monumentem, ale i živým svědectvím o kulturních, politických a duchovních dějinách Moravy. Nevznikl jen jako reprezentativní palác, ale jako komplexní organismus, v němž se od středověku až po současnost setkávají mocenské ambice biskupů, špičkové umění, evropské sběratelství a promyšlené utváření krajiny. Tato jedinečná kombinace činí z kroměřížského zámku jedno z nejdůležitějších míst kulturní paměti v České republice.

Autor: Mgr. Miroslav Kindl

Počátky historie Podzámecké zahrady je možné sledovat již od období renesance. Tato zahrada byla vážně poškozena za třicetileté války a k její obnově v raně barokním duchu došlo za episkopátu biskupa Karla II. z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Formálně řešená kompozice se během 18. století pozvolna měnila dle vývoje barokního myšlení. První olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777–1811) pod vlivem osvícenských myšlenek mezi lety 1790–1800 rozšířil a proměnil zahradu v sentimentálně laděnou kompozici. Ve třicátých letech 19. století přichází do Kroměříže arcibiskup Ferdinand Maria Chotek (1832–1836), který spolu s architektem Antonem Archem (1793–1851) přistupuje k radikální proměně Podzámecké zahrady ve velkorysý krajinářský park. Po Chotkově úmrtí projekt realizuje jeho nástupce arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beckh (1837–1853). Během tohoto období zaznamenala zahrada největší rozkvět a získala současnou rozlohu více jak 60 ha. V druhé polovině 19. století je kompozice zahrady obohacena o řadu dalších drobných staveb, květinových záhonů a sbírku dřevin. Od počátku 19. století byla Podzámecká zahrada přístupná široké veřejnosti a od jeho druhé poloviny byla propůjčována i ke sportovnímu vyžití obyvatel, např. k bruslení, projížďkám na lodičkách, či hromadným cvičením. I dnes je prakticky jedinou rozlehlejší zelenou plochou města Kroměříže.

Počátky historie zahrady–renesanční zahrada

Nejstarší zahrada u zámku v Kroměříži byla velmi pravděpodobně zřízena už v první čtvrtině 16. století za olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1496–1540). Vznikla v souvislosti s výstavbou biskupského sídla na plošině nad nivou řeky Moravy. Zahrada byla založena v nivě řeky a od budovy zámku byla oddělena terénním zlomem a mohutným příkopem. Ze zámecké budovy se do zahrady dalo sestoupit po mostě, který překlenoval mohutný obranný příkop. Ten byl využit pro chov daňků, jejichž pozorování z oken zámku poskytovalo příjemné rozptýlení. Jednalo se o zahradu ryze soukromou určenou k pobytu obyvatel biskupského sídla a měla i nezanedbatelnou produkční funkci. Zásobovala kroměřížský i olomoucký biskupský dvůr ovocem a zeleninou.

1566 první písemné zprávy o kroměřížské zahradě z doby biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (1565–1572), který psal roku 1566 Wolfgangovi z Liechtensteinu do Mikulova: „Zde u Kroměříže sobě zahradu novú dělati dáme, do kteréž nemálo ruoží k sázení potřebujeme. I nemohouce ji zde okolo nás nikdež tak mnoho, jak ji potřebujeme objednati, vyrozuměli sme, kterak byste vy ji nemálo u Lednice míti měli. Protož vás za to žádáme, že nám k takové potřebě tej ruože mladistvé, kteráž by se k sázení hodila, což nejvíce bejti muože, dáti poručíte.“

1588 „vnikly do ní svině měšťanské a mnoho škod zdělaly všecko rozryvše, když už drahně semen bylo zaseto“. V reakci na tuto událost nechal biskup Stanislav II. Pavlovský (1579–1588) zahradu ohradit novým dřevěným plotem a v květnu vyslal zahradníka Petra do Litomyšle „pro některých semen kvítí a jiných zahradnických věcí do zahrady naší novej zdejší“.

1596 papežský legát Enrico Caetani, který navštívil Kroměříž v červenci 1596, napsal, že strávil čas „krásné zahradě s vynikajícími záhony rozmanitých rostlin, umělecky uspořádanými tak, aby představovaly znaky, živočichy a různé jiné vzory“.

1643 město i zámecká rezidence byly obsazeny švédským vojskem, vypáleny a zpustošeny.

Zámek s Podzámeckou zahradou, detail z pohledu na město Kroměříž z konce 16. století.

Barokní zahrada

Město Kroměříž bylo z velké části poškozeno za třicetileté války. K novému rozkvětu došlo díky biskupovi Karlovi II. z Lichtensteinu-Castelkorna (biskupem 1664–1695). Ten nechal přestavět zámeckou budovu, která svou architekturou již sestoupila z říční terasy do říční nivy. Na ploše zničené renesanční zahrady byla pravděpodobně vybudována nová raně barokní zahrada. Od zámku byla stále oddělena příkopem, který však měl již více funkci estetikou než obranou. V kompozici zahrady se objevuje podélná osa procházející formálně řešeným parterem přes vodní kanál do štěpnice a navazujících lužních porostů. Ve vrcholně barokní fázi mizí vodní kanál i štěpnice, které jsou nahrazeny formální úpravou vrcholící zahradním pavilonem tvořícím architektonický závěr zahrady. V sousedství parteru vznikla nová kuchyňská zahrada.

1664 přichází biskup Karel II. Liechtenstein – Castelcorn.

1665 architekt Filiberto Luchese zpracoval projekt obnovy zámku a přiléhající zahrady. Po jeho smrti v roce 1666 pokračoval ve vedení prací a projekční přípravě Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702).

1691 v grafickém albu G. M. Vischera a J. van den Nypoorta byly uveřejněny rytiny zachycující zamýšlenou raně barokní podobu zahrady.

1722–1738 za episkopátu biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu byla zahrada nově barokně upravena.

1748 dne 14. června přijela do Kroměříže císařovna Marie Terezie a pobyla zde čtyři dny. Během návštěvy prý každého z císařovnina doprovodu upoutal lesk kroměřížského zámku a zahrad.

Zobrazení zamýšlené podoby Podzámecké zahrady na rytině Justuse van den Nypoorta z roku 1691. V době vydání grafického alba nebyla zahrada ještě založena.

Zámek s barokně upravenou zahradou na kresbě ze 70. let 18. století.

Sentimentální zahrada

V roce 1777 bylo Biskupství olomoucké povýšeno na arcibiskupství, první arcibiskup Antonín Theodor Colloredo–Waldsee (1777–1811) inicioval radikální přeměnu zahrady v moderním sentimentálním duchu. Došlo ke zjednodušení formální kompozice parteru, na nějž navázaly nové partie dělené pravidelným rastrem topolových stromořadí na drobné prostory řešené již v neformálním stylu. Nově založená sentimentálně laděná úprava byla vybavena množstvím drobných zahradních staveb (umělé ruiny, Chrám Přátelství, Čínský pavilon, Tahitský pavilon, poustevna, salon v hranici dříví apod.) a atrakcí. Park byl dále rozšířen o Dlouhý rybník s tzv. Rybářským pavilonem a selský statek s ovocným sadem, které se již nacházely za mlýnskou strouhou. Přístavbou tzv. Colloredovy kolonády byl zřízen další vstup do zahrady ze zámecké budovy a vzniká také nový vstup do zahrady za Mlýnskou bránou určený pro obyvatele města.

1790–1800 probíhají rozsáhlé úpravy Podzámecké zahrady v sentimentálním duchu.

1802 vydáno album 19 mědirytin a dvou plánů s textovou částí - Die fürstliche Gärten zu Kremsier, beschrieben von einem Freunde der verschönerten Natur, znázorňujících jednotlivé partie nově upravené zahrady. Autorem rytin byl Josef Fischer.

Celkový plán Podzámecké zahrady po úpravě v sentimentálním duchu, 1802.

Dnes již zaniklý čínský pavilon na rytině z roku 1802.

Krajinářská zahrada

Roku 1832 se stal Arcibiskupem olomouckým Ferdinand Maria Chotek (1832–1836), jenž do Kroměříže povolal architekta Antona Archeho (1793–1851). Arche vytvořil velkorysou krajinářskou zahradu s architektonickou složkou v klasicistním stylu. Toto období je vrcholem umělecko-historického vývoje Podzámecké zahrady i přesto, že tyto úpravy téměř vymazaly všechny předchozí historické etapy. Zahrada dosáhla největšího plošného rozsahu 60 ha. Byla vybavena novým architektonickým programem. Kromě série novostaveb (Kolonáda, Stříbrný most, Americký strážní domek, Maxův dvůr, Turecký a Cikánský stan, Labutí a Fantaskní pavilon nebo Mandarínský domek aj), byla využita i část staveb z předcházejícího sentimentálního období vývoje zahrady. Vznikl prostor velkorysého měřítka s dlouhými pohledovými osami soustředěnými na několik významných staveb a dřevin. Součástí zahrady se staly také rozsáhlé ovocné sady a vzorové hospodářství pro chov aprezentaci hovězího dobytka.

1834–1835 Anton Arche vypracoval studii úprav Podzámecké zahrady. Studie se zabývala úpravami starších partií zahrady, vymezenými mlýnskou strouhou.

1836 vykoupeny plochy městských pastvin tzv. Hořenuše se záměrem rozšířit areál Podzámecké zahrady.

1836–1850 nový arcibiskup Maxmilián Josef Sommerau-Beckh (1836–1853) pokračoval v díle svého předchůdce a vybudoval novou zahradu za mlýnskou strouhou.

1847 Vojta Náprstek o zahradě napsal: „Hned u zámku nacházela se rozlehlá zahrada zámecká, je to anglický park a náleží prý k nejkrásnějším v celém mocnářství; jsou v něm vodotrysky, rybníky, jeskyně kytajský gloriet, vodopád, skvostné mosty bažantnice, kolonáda, altány atd. nejpamětihodnější jest stavení velké a sloupy okrášlené, které jsem na první pohled za novou školu držel, však můj průvodčí mně poučil že to maštal pro několik panských krav a volů.“

1850 Bernard Lipavský a Johann Hommeh vytvořily plán nové zahrady.

Celkový plán Podzámecké zahrady z roku 1850 od Bernarda Lipavského a Johanna Hommeho.

Eklektická zahrada

V druhé polovině 19. století nastala v zahradním umění další vlna návratů k historickým tématům. Od spíše střídmého klasicismu se přešlo k větší pestrosti a rozmanitosti. Platilo to i pro vzhled staveb v zahradách a parcích. Znovu se zde objevily objekty připomínající různá historická období doplněné bohatou květinovou výzdobou a množstvím exotických dřevin. Na úpravách staveb v Podzámecké zahradě se podíleli architekti Ernst Králíček, Karel Biefel, František Drbal, Gustav Meretta a Anton Kybast. Z prostoru zahrady postupně zmizela poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár, Labutí pavilon u Dlouhého rybníka, Turecký stan, mechanické loutky Číňanů i další drobné architektonické prvky. Naopak nově se v kompozici objevil Břízový pavilon na místě Květinové věže, litinová treláž u Stříbrného mostu, čínský pavilon na ostrově, stavba vodní pily nedaleko Amerického strážního domku aj. Tyto úpravy byly realizovány v době episkopátu arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu (1853–1892) a arcibiskupa Theodora Kohna (1892–1904).

1883 vydán spisek o sortimentu dřevin pěstovaných v Podzámecké zahradě - STRUSCHKA, H.: Die nennenswerten Dauergewächse des fürst-erzbischöflichen Schlossgartens in Kremsier.

1897 vyhořel arcibiskupský mlýn na předměstí Sladovny, s jehož pomocí byly zásobovány fontány v zahradě tlakovou vodou.

Období 1900–1950

1907 začala regulace řeky Moravy, která změnila tvar zahrady a částečně i její kompozici.

1908 dle Holzbachova ilustrovaného průvodce po Kroměříži a okolí bylo do zahrady vybíráno vstupné 2 haléře za osobu, vchody byly otevřeny po celý rok kromě polední přestávky od 12–13 hodiny.

1906–1916 na ploše zahrady vybudovány studně na odběr pitné vody pro město.

1913–1914 v zahradě byly ve velkém množství vysazovány jehličnany s cílem založit zde arboretum.

1914 vydává Dr. Vl. Pavlák vlastním nákladem brožuru Konifery K.-ARC. Podzámecké zahrady v Kroměříži.

1914 začíná být budováno sportoviště na místě zasypaného úseku mlýnské strouhy a deputátních zahrádek (dnešní tenisové kurty a koupaliště Bajda).

20. léta 20. století část ovocných sadů přiléhajících ke Kojetínské ulici zrušena a věnována k zástavbě rodinných domů.

1949 Podzámecká zahrada se stala majetkem státu.

Období po roce 1950

Zahrada jako jediný rozsáhlejší parkově upravený prostor ve městě je volně přístupná a hojně využívána k rekreaci. Maxův dvůr byl majetkově oddělen od Podzámecké zahrady, byla zde zřízena veterinární klinika a později zázemí pro ustájení koní a odborný výcvik žáků střední školy. Byl vybudován nový přivaděč vody z řeky Moravy do zahrady jako náhrada za zasypanou mlýnskou strouhu.

1958 zahrada se stala nemovitou kulturní památkou.

1995 zahrada se stala součástí národní kulturní památky "Zámek Kroměříž s Květnou a Podzámeckou zahradou", ale bez areálu Maxova dvora.

1997 povodeň zasáhla téměř celé území Podzámecké zahrady. Přímo bylo zničeno 100 ks vzrostlých dřevin a dalších 100 ks vzrostlých dřevin bylo natolik poškozeno, že muselo být následně pokáceno.

1998 dne 2. 12. 1998 byly zahrady se zámkem v Kroměříži zapsané do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO a to i s areálem Maxova dvora.

2008-2014 výstavba nového zahradnického zázemí v rámci projektu Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži (NCZK), spolufinancovaného Evropskou unií.

2011-2012 revitalizace vegetační složky kompozice zahrady (výsadba 320 ks dřevin, kácení 270 ks dřevin) z větší části financován z Operačního programu Životní prostředí.

2020 Podzámecká zahrada byla vrácena do majetku Olomouckého arcibiskupství.

2020-2021 proběhla revitalizace vodního systému zahrady.

Autor: Ing. Lenka Křesadlová

Květná zahrada, založená v druhé polovině 17. století. Do Kroměříže zpustošené třicetiletou válkou přichází v roce 1664 biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelkorna (biskupem 1664–1695) a buduje zde nejen reprezentativní zámecké sídlo, ale také zahradu dle soudobých vzorů. Pro nedostatek vhodných ploch v blízkosti zámecké budovy byla nová zahrada situována za hradby města do prostoru staré štěpnice u osady Štěchovice.

Plány zahrady začal vytvářet císařský architekt Filibert Luchese (1606–1666). Po jeho smrti úkol převzal a dokončil jeho kolega Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702) za přispění Antonína Martina Lublinského (1636–1690) a především biskupa Karla, jenž měl díky vzdělání a rozsáhlé knihovně jasné představy o tom, jak by měla jeho nová zahrada vypadat. Kroměřížský libosad, tedy zahrada potěšení, je komponován jako osově symetrická formální (pravidelná) zahrada na půdorysu obdélníku o rozměrech 485 × 300 metrů. Tvoří ji dvě hlavní části – květnice s tvarovanými stěnami a broderiovými záhony a štěpnice s Jahodovými kopečky. Tyto hlavní partie doplňuje pás malých samostatných zahradních prostor určený k chovu zvířat a pěstování vzácných rostlin – Pomerančová zahrada, Holandská zahrada, hospodářský dvůr, bažantnice, Králičí kopec a voliéra neboli ptáčnice. Celá zahrada byla obehnána zdí a původně se do ní vstupovalo bránou uprostřed kolonády opatřené zvenčí třemi dekorativními portály, z nichž však jen jeden rámoval skutečný vchod do zahrady. Jeho součástí byla busta zakladatele zahrady Karla z Lichtensteinu-Castelcorna a latinský citát: „Vstup, poutníku, a chceš-li, pohleď na obtížnou přeměnu tohoto kdysi bažinatého a neobdělávaného pole. Šťastně a nerušeně užívej s potěšením zahradu, která byla zařízena náležitou péčí a nemalými náklady; pro tebe je postavena, také pro nás a potomky.“

Květná zahrada je jedinou dochovanou zahradou tohoto typu. Ostatní zahrady založené v témže období zanikly nebo byly postupně upraveny v jiném uměleckém slohu. Stejnému osudu unikla Květná zahrada tím, že se časem proměnila na kuchyňskou zahradu tvořící zázemí pro postupně se rozvíjející zahradu Podzámeckou. Unikátní zahradní stavby a vysoké tvarované stěny byly po staletí udržovány v původní podobě díky úctě dalších biskupů a arcibiskupů k dílu jejich předchůdce a díky povědomí o vysoké umělecké hodnotě zahradního celku. Od druhé poloviny 20. století je pak zahrada postupně obnovována do podoby, jakou pravděpodobně měla v době svého založení. Květná zahrada byla společně se zámkem a Podzámeckou zahradou v prosinci 1998 zapsána na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Celkový pohled na Květnou zahradu a město Kroměříž na rytině Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

Chronologický vývoj zahrady

1666 nákup pozemků na založení zahrady.

1667–1668 provedena stavba centrálního pavilonu tzv. Rotundy podle projektu Giovanniho Pietra Tencally.

1669–1675 probíhala vnitřní výzdoba centrálního pavilonu. Interiér stavby byl koncipován jako umělá jeskyně s množstvím vodních hrátek. Štukovou výzdobu realizovala skupina štukatérů pod vedením Quirica Castelliho. Malby vycházející z jednotlivých epizod Ovidiových Proměn provedl mezi lety 1673–1675 Giovanni Giacomo Tencalla (1644–po 1690). Sochařskou výzdobu vytvořil Michael Mandík (kolem 1640–1694).

1668 začaly se vysazovat zelené stěny v zahradě ze sazenic habrů vykopaných v okolních biskupských lesích.

1675 dokončena stavba arkádové galerie podle projektu Giovanniho Pietra Tencally. Měří 244 metrů a v kompozici zahrady plní hned několik funkcí. Především byla vstupním objektem, který v kompozici zahrady částečně nahrazoval chybějící budovu šlechtického sídla, a zároveň byla koncipována jako galerie soch. Soubor čtyřiačtyřiceti soch, 22 ženských a 22 mužských, zachycujících mytologické i historické postavy dávnověku byl vytesán podle rytin zobrazujících významné originály antických soch shromážděných v Římě. Boční stěny kolonády byly dekorovány Neptunovou a Venušinou fontánou, z nichž se však dochoval již jen zbytek štukové výzdoby. Podstatnou část soch provedl sochař Michael Mandík (kolem 1640–1694).

1675 dokončení hlavních prací v zahradě, drobnější úpravy probíhaly i v následujících letech.

1686 založení fondu (fundace) na údržbu zahrady.

1691 vydání grafického alba, které na pětatřiceti rytinách zachytilo nejpůsobivější partie Květné zahrady včetně dvou pohledů na město Kroměříž i zámek s Podzámeckou zahradou a portrét biskupa Karla. Připravili ho kreslíř Georg Matthias Vischer (1628–1696) a grafik Justus van den Nypoort (1645/1649 – po 1698).

1695 zemřel biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelkorna

1711–1738 episkopát biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu znamenal nový rozkvět zahrady, byla realizována řada oprav.

1714 rozšíření zahrady a výstavba zděné oranžerie.

1723 byla kladně vyřízena objednávka květinových cibulí z Holandska.

Zatímco v první polovině 18. století ještě trvaly snahy o udržení původní podoby a účelu Květné zahrady, od druhé poloviny století v ní již zde bylo cíleně budováno hospodářské a pěstební zázemí pro objekt zámku a rozvíjející se Podzámeckou zahradu. Zachované plány a zprávy z přelomu 18. a 19. století dokládají zřizování skleníků a dalších staveb pro pěstování rostlin. V zahradě se nacházely ovocné sady, zeleninové záhony a stavby na zimování stovek rostlin citrusů, pěstování fíkovníků i ananasovníků.

Plán Květné zahrady cca z poloviny 19. století zachytil řadu staveb pro pěstování rostlin – oranžerie, skleníky, fíkovnu a množství pařenišť.

1837–1853 episkopát arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha, přinesl zahradě výraznou změnu, zahrada byla zpřístupněna veřejnosti.

1838 uveden do provozu nový vodovod, jenž zásoboval město, zámek a Podzámeckou i Květnou zahradu vodou ze studní na vrchu Barbořina a z Popovického potoka.

40. léta 19. století vybudován nový reprezentativní vstup do zahrady v místě hospodářského zázemí zahrady. Podle návrhů architekta Antona Archeho (1793–1851) vznikl nástupní čestný dvůr vymezený patrovým domem pro zahradníky s arkádovým průčelím a dvěma skleníky. Původní oranžerii nahradil Velký skleník, doplněný na protilehlé straně nádvoří menším Palmovým skleníkem.

1845 centrální zahradní pavilon získal novou střechu dle projektu Antona Archeho.

1853–1892 episkopát arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu znamenal otevření Květné zahrady veřejnosti. Konala se zde řada kulturních a společenských akcí. Mimo jiné také První sjezd moravských včelařů, konaný 26. a 27. srpna roku 1862 ve Velkém skleníku. V následujících letech se ustálila tradice pořádat v Květné zahradě hospodářské a průmyslové výstavy, jejichž iniciátorem byla Hospodářská jednota Záhlinicko-Kvasická.

1893–1904 episkopát arcibiskupa Theodora Kohna byl zásadním způsobem upraven centrální zahradní pavilon tzv. Rotunda. Arcibiskup se rozhodl ve stavbě zřídit arcidiecézní muzeum. Byla zazděna většina původních vstupů, zrušeny vodní hrádky včetně fontán, položena nová podlaha, vystavěn vstupní rizalit aj. Na mnoha místech stavby se nově objevil arcibiskupův znak – loďka s pěticípou hvězdou.

1904–1915 episkopát arcibiskupa Františka Saleského kardinála Bauera byla zahrada byla znovu otevřena výstavám i lidovým slavnostem. jejichž vrcholem se stala Jubilejní hospodářsko-průmyslová.

1908 největší výstava se v zahradě konala od 28. června do 1. září 1908 na oslavu šedesátého výročí vlády císaře Františka Josefa I. (1848–1916). Její protektor, následník trůnu František Ferdinand d’Este (1863–1914), navštívil Květnou zahradu 26. července a po dobu trvání výstavy jí prošlo dalších 165.000 osob.

Květná zahrada v době konání Hospodářské a průmyslové výstavy v roce 1908.

1908 v Rotundě bylo instalováno Foucaultovo kyvadlo, zařízení k demonstraci zemské rotace, pořízené z iniciativy kroměřížského gymnazijního profesora, fyzika a astronoma Františka Nábělka (1852–1915).

Tradice pořádání výstav a společenských akcí byla obnovena i po vzniku samostatné republiky a podobně rozsáhlé výstavy, jako byla ta z roku 1908, se v zahradě konaly ještě v letech 1925 a 1948.

Květná zahrada a její okolí na letecké fotografii z roku 1925, po skončení výstavy.

1949 Květná zahrada se stala majetkem státu.

1949 byl osloven český architekt Pavel Janák (1882–1956), známý mimo jiné svými pracemi v areálu Pražského hradu. Dostal za úkol vytvořit návrh obnovy Květné zahrady. Jím navržené záhony před kolonádou (tzv. Janákův parter) se každoročně osazují 50.000 rostlinami letniček pěstovaných ve skleníku přímo v Květné zahradě.

1954 Fontána Tritonů v zahradě osazena čtyřmi alegoriemi průmyslu a zemědělství pojatými v duchu socialistického realismu od sochaře Zdeňka Kováře (1917–2004).

1958 zahrada se stala nemovitou kulturní památkou.

1962–1963 příprava další etapy obnovy zahrady architekty Dušanem Riedlem (1925–2015) a Josefem Němcem (1928–2021) ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Projekt byl v následujících dvou desetiletích částečně realizován.

Projekt na úpravu Květné zahrady z roku 1963.

1995 zahrada se stala součástí národní kulturní památky "Zámek Kroměříž s Květnou a Podzámeckou zahradou" ale bez areálu Maxova dvora.

1998 dne 2.12.1998 byly zahrady se zámkem v Kroměříži zapsané do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

2000–2012 restaurování kamínkových mozaik v centrálním zahradním pavilonu tzv. Rotundě Mgr. Jindřichem Ploticou (1957).

2008–2015 proběhla zatím poslední etapa obnovy Květné zahrady v rámci projektu Národní centrum zahradní kultury v Kroměříži (NCZK), spolufinancovaného Evropskou unií. Realizační fáze projektu spočívala ve vzorové obnově významné části Květné zahrady – Holandské, Pomerančové a edukační zahrady, Králičího kopce, ptáčnice, Pstružích rybníků, objektů čestného dvora, zahradnictví i vysokých tvarovaných stěn. Generálním projektantem obnovy byla architektonická kancelář Architekti D.R.N.H. ve spolupráci se zahradními architekty doc. Ing. arch. Dr. Otakarem Kučou, CSc., Ing. Zdeňkem Sendlerem a Ateliérem Krejčiříkovi.

Autor: Ing. Lenka Křesadlová